Co vlastně bylo na začátku? Byla to snad nutnost vybudovat ústav sociální péče pro tělesně postižené anebo potřeba bytů pro vozíčkáře spolu s možností pracovat? Nebo snad potřeba rehabilitačního ústavu?

Má-li se podat svědectví o historii Centra sociálních služeb Hrabyně (dříve ÚSP), je nezbytné se alespoň stručně zmínit o začátku, na jehož konci je současná podoba Rehabilitačního centra Hrabyně.

Inspirace

V roce 1963 skupina ostravských (a okolních) vozíčkářů začala uvažovat o realizaci svého snu - navzdory tělesnému handicapu mít svůj domov, v něm žít svůj život, na který si budou moci vydělávat svou vlastní prací. První informace jim poskytla studie o bytovém společenství v Kodani, které bylo založeno v roce 1953. Když toto šlo v jiných státech, proč ne u nás?! Inspirátorem myšlenky samostatného života byl primář MUDr. Vladimír Knapek, u něhož v Rehabilitačním ústavu v Chuchelné se léčilo mnoho lidí po pracovních i jiných úrazech a další těžce tělesně postižení. Duchovním otcem myšlenky pak byl pan Jan Posker, těžce postižený myopatií, který vše zvládal díky své obrovské duševní síle a díky neobyčejné obětavosti své ženy. Člověk nebývá sám – pan Posker měl spřízněné duše ve svých kamarádech, z nichž dnes žijí bohužel už jen někteří.

Nic se nerodí lehce, tím méně to, co neodpovídá zvyklostem své doby. Nakonec však přece jen došlo k pozitivnímu obratu – budou se stavět byty pro těžce tělesně postižené, avšak mohou to být pouze byty družstevní, na jejichž výstavbu sice přispěje především stát, ale současně i samotní zájemci o bydlení. A tak bylo založeno Stavební bytové družstvo invalidů (SBDI).

Vznik rehabilitačního ústavu

Už se vědělo, zač se bude stavět, ale nevědělo se kde a kdo bude stavět. V té době však rovněž došlo k domluvě mezi Krajským ústavem národního zdraví (KÚNZ) a Krajským národním výborem v Ostravě, postavit rehabilitační ústav v katastru obce Hrabyně, která je nedaleko Ostravy i Opavy. A když pak vznikla dohoda mezi SBDI a KÚNZ, přidal se se svou trochou do mlýna i Okresní národní výbor v Opavě, s potřebou postavit ústav sociální péče pro tělesně postižené. K tomu se přičlenila i původní myšlenka postavit také provozovnu, kde by obyvatelé tohoto komplexu pracovali. Vznikl tak projekt dílen, tehdy v dobových návrzích pojmenován jako družstvo OBZOR. Po dokončení tyto dílny „dostala“ META, výrobní podnik Svazu invalidů, která zde působila až do roku 1995.

Celý tento obrovský projekt zaštítil Krajský investorský útvar (KIÚ), takže se konečně mohlo v roce 1968 začít stavět. 

Představa, poněkud zjednodušeně řečeno, byla krásná. Pacienti po těžkých úrazech budou léčeni v Rehabilitačním ústavu (RÚ) zde v Hrabyni. Motivací pro jejich další život pak bude život vozíčkářů v bezbariérových bytech, což by jim mělo dodávat sílu dál žít. Žít tak život naprosto odlišný, než byl většinou jejich předchozí, nicméně stejně plnohodnotný. Budou vidět, že i na vozíku lze pracovat, smát se a milovat a budou možná prosazovat výstavbu podobných center i jinde v republice.

Na přechodnou dobu po ukončeném léčení a jejich rozhodnutím o dalším životě, nebo v případě nemožnosti jiného řešení budou moci žít i trvale v ústavu sociální péče, který bude součástí komplexu.

24. září 1973 tak byl slavnostně otevřen tehdy nejmodernější Ústav sociální péče pro tělesně postižené dospělé občany s kapacitou 200 obyvatel, určený pro potřebné z celého Československa. 

Význam rehabilitačního ústavu

Pro mnohé budoucí obyvatele ústavu byl hrabyňský ústav podobným snem jako byty pro družstevníky. Vždyť i oni žili v podmínkách, které byly složité. Někteří z nich doma u rodičů, kteří by už mnohdy sami potřebovali pomoc, jiní žili v ústavech, kde „jejich“ byl většinou mnoholůžkový pokoj a v něm postel, noční stolek a nepříliš velká skříň. Někteří žili v domovech důchodců, ačkoli byli mladí. Mnozí byli v zařízeních pro mentálně postižené a pociťovali nedostatek intelektuálních stimulů. A téměř všichni doufali, že v Hrabyni naleznou práci.

Konečně se to stalo - lidé byli ubytovaní ve dvoulůžkových pokojích, kde dva pokoje tvoří buňku, která má předsíňku a koupelnu s WC. Dvoulůžkové pokoje, to bylo něco! Ovšem po prvním nadšení přišlo rozčarování: pokoje jsou malé, jen 16 m2 a v nich mají spolu žít dva lidé na vozíku. Mají zde žít, nikoli pouze přespávat! A to lidé, které většinou nespojovalo nic společného, naopak byli rozdělováni svou dosavadní životní historií, svými zájmy, postoji, zkrátka vším. A odpovědi na tyto připomínky? Co chcete, žijete přece v ústavu!

Nicméně i přes to, zde od počátku vznikaly krásné lidské vztahy. Pokud dva lidé uzavřeli manželství, získali společný pokoj, takže v tomto stísněném prostředí už nežili dva cizí lidé, nýbrž ti, kteří si jsou nejbližší.

Velký zlom v životě obyvatel ústavu nastal na jaře roku 1989, kdy nastoupil nový ředitel Ing. Jiří Hrček, který se nehodlal smířit s tím, jak tady lidé žijí. A jak vzpomínají někteří obyvatelé a zaměstnanci, první týdny chodil nový ředitel po ústavu a zjišťoval, co vlastně lidé potřebují, co ve zkostnatělém a zažitém chodu ústavu změnit tak, aby se život obyvatel co nejvíce přiblížil ke stavu, kdy si budou moci opravdu říct, že jsou tady „doma“. 

Jeho snad prvním krokem bylo vyčlenění ÚSP od Okresního ústavu sociálních služeb v Opavě a napojení přímo pod Ministerstvo práce a sociálních věcí v Praze. K tomu, aby přebudoval ústav k takovému obrazu, který by získal lidské rozměry, musel v té době vynaložit snad stejně tolik energie, jako kdysi pan Posker a jeho spolupracovníci. Od té doby však již došlo v ústavu ke značným změnám a modernizacím.

V roce 1992 byl položen základní kámen a v červenci roku 1994 byla slavnostně otevřena devítipodlažní přístavba, čím došlo ke zlepšení nejen životních, ale také případně nutných evakuačních podmínek obyvatel. Ústavu tak přibylo 20 nových dvoulůžkových pokojů, určených zejména pro manželské páry. Kapacita ústavu však zvýšena nebyla, což se pozitivně projevilo v komfortu bydlení. Postupně byly zřizovány na staré budově jednolůžkové pokoje, čímž bylo vyhověno požadavku mnohých obyvatel na samostatné bydlení. V současné době je kapacita ústavu 170 obyvatel bydlících v osmdesáti jednolůžkových a čtyřiceti pěti dvoulůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením a malou předsíní s kuchyňkou.

Obyvatelé se stravují v bezbariérové jídelně, která bezprostředně navazuje na zrekonstruovanou moderní velkokapacitní kuchyň. Ti, kteří se při stravování neobejdou bez pomoci druhé osoby, mají k tomuto účelu na všech patrech malé, ale vkusné jídelny.

Moderně byl také upraven vstupní prostor s recepcí. Na všech hlavních vchodech byly instalovány automatické dveře, což značně přispělo k pohodlnějšímu bezbariérovému přístupu do celého komplexu. 

V dnešním Rehabilitačním centru, též někdy nazývaném Zeleným údolím, nalezneme vedle CSS Hrabyně také Rehabilitační ústav Hrabyně, bezbariérové byty družstevní, obecní i státní, a to vše s potřebnou infrastrukturou - restaurací, internetovou kavárnou, obchodem, cukrárnou, prodejnou květin, víceúčelovým sálem, ordinací lékařů, lékárnou, poštou, servisy vozíků pro invalidy, kadeřnictvím a v neposlední řadě i Duchovním centrem sv. Kláry.

V areálu nacházejí tělesně postižení lidé rovněž možnost pracovního uplatnění, i když toto je v posledních letech stále obtížnější. Proto patří dík podnikatelům, kteří v Rehabilitačním centru realizují programy s prací pro tělesně postižené. 

O zatím poslední významný počin ke zlepšení života v Rehabilitačním centru se zasloužila Obec Hrabyně vybudováním komunikace se spojovacím mostem mezi Rehabilitačním centrem a obcí Hrabyně, což značně rozšířilo vozíčkářům jejich nejen vycházkové trasy. 

Jaký je vlastně život v CSS Hrabyně nebo lépe, jaký je život v Rehabilitačním centru Hrabyně?

Vždycky určuje odpověď osobnost, která na položenou otázku odpovídá. Jsou lidé, kteří jsou naprosto negativističtí a všechno, co se jim nabízí, všechny možnosti, apriori odmítají. Nejsou ochotni vidět a také nikdy neuvidí, co se kolem nich děje, co všechno mohou, budou-li chtít, protože to vidět nechtějí.

Ostatně to není typické jen pro obyvatele hrabyňského ústavu nebo hrabyňských bezbariérových bytů. 

Jsou však naopak lidé, a naštěstí je jich většina, kteří využívají všech možností, jež jsou jim nabízeny k tomu, aby co nejplněji prožívali a prožili svůj život. Záleží tak na každém z nich, jaký způsob si zvolí.

Jak mohu požádat o přijetí do Centra sociálních služeb Hrabyně

Zájemce o sociální službu nebo jiná osoba si vyzvedne žádost u sociálních pracovníků na adrese našeho zařízení nebo vytiskne z webových stránek organizace zde.